Třetí trimestr a porod

Vím, tenhle příspěvek píšu trochu se zpožděním, jelikož Magdě jsou už přece jen tři týdny. Není to tak, že bych na to neměla čas, ten bych si snad i našla, ale nálada na to nebyla. Navíc se mi zdálo, že se toho v tom třetím trimestru moc nestalo. Bylo to už jen vlastně takové dlouhé čekání na porod. Nic se vlastně ani nezměnilo, až na to že zavázat si boty bylo ke konci skoro nemožné a poslední měsíc mě strašili, že Magda je o dva týdny menší a mám míň plodovky. Poslední měsíc mě navíc opravdu přestalo bavit běhat stále po doktorech a každý týden jsem se snažila přemluvit Magdičku, aby už vylezla, ale nenechala se. Procházky, vana ani mytí oken s ní nehnulo a u doktora jsem si vždy vyslechla, že to na porod ještě opravdu nevypadá.
Byla sobota 6.10. večer - termín porodu - a já se už smířila s tím, že v pondělí půjdu zase k doktorovi. Smířila jsem se i předem, že určitě půjdu na vyvolání, stejně jako byla mamka, když čekala mě i sestru. Břicho totiž bylo stále stejně nahoře, mě nic nějak moc nebolelo. Dokonce se mi moc ani nechtělo vyfotit každodenní břichatou fotku, jelikož jsem si říkala, že těch určitě ještě bude hodně, ale nakonec jsem ji vyfotila. Ten den jsem usla celkem rychle, i přes to, že malá dost kopala. Probudila jsem se s pocitem, jak kdybych se počůrala, jelikož jsem pod sebou cítila mokro, pak mě to ale došlo. Bylo zrovna asi třičtvrtě hodiny po půlnoci. "Asi mi praskla voda" řekla jsem do ticha a k mému překvapení to Petra probudilo, i když nejprve to vypadalo, jak kdyby mi to ani nevěřil, ale když viděl tu louži, tak hned vstal a začali jsme se připravovat. Snažila jsem se být co nejtišší, abych nevzbudila celý dům a jak jsem později zjistila, tak opravdu si nikdo našeho výjezdu nevšiml. Rychle jsem naházela na sebe to první, co jsem našla a šla si sednout na záchod. Plodové vody se mi v tu chvíli málo opravdu nezdálo. Péťa zatím naházel tašky do auta, já ještě rychle popadla přebalovací podložku, kterou jsem dala pod sebe a jelo se. Bolesti jsem měla v tu chvíli slabé i menstruace mě bolela vždy víc. Do porodnice (4.patro) jsem to vyšlapala po schodech, jelikož výtah nemám fakt ráda a to ani v téhle situaci. Petr sice nade mnou kroutil očima, ale nijak mě do výtahu nenutil. V porodnici mě nejprve vzali samotnou do místnosti, kde mě už několikrát měřili ozvy a začali se mě vyptávat, po jaké době mám kontrakce - to jsem nevěděla, jelikož jsem myslela, že to nemusím měřit, když je zřejmé, že rodím; kdy mi ta voda praskla - nelíbilo se jim, že to nevím jistě v kolik to bylo přesně, ale já v tu chvíli na hodiny nekoukala, já spala. Nejdřív vypadalo, jak kdyby mě nevěřili, že rodím, jelikož jsem při kontrakcích vůbec netrpěla, tak jak je to vždy ve filmech (no znáte to, praskne voda a už ženská křičí, jak kdyby jí na nože brali), ale jelikož to, co ze mě stále teklo byla plodová voda, tak mě začali vyšetřovat a musela jsem vyplnit nějaké papíry, které byli podezřele podobné těm, které jsem jim už dávala. V tu chvíli mi to přišlo, jak kdyby to nebyla nemocnice ale úřad, pořád po mě chtěli nějaké papíry. Pak mi PA při jedné kontrakci asi dopraskla vodu - přišla s nějakým divným nástrojem, řekla, že mě potřebuje zkontrolovat, pode mě něco jako nočník a já jen cítila, že ze mě teče fakt hodně vody. Poté přišel primář, zeptal se mě znova na to na co se mě už jednou ptali, o čem jsem si něco pomyslela a pak se otočil na PA, která mu řekla, že jsem už na 7cm a že můžu rovnou na porodní sál. Byla jsem zároveň ráda, jelikož jsem se vyhla přípravě, ale i zklamaná, jelikož jsem chtěla vidět "hekárnu". Na sál mě teda dovedli a sestřička zatím šla pro Petra. To už bylo něco po 1:45. Kontrakce stále nebyly tak příšerné jak jsem si je představovala, chvilku mi měřili ozvy a pak mě ale PA poprosila, abych při každé kontrakci tlačila nohy k břichu a ona mě vždy zkoumala, jak se otevírám. Na 9 cm jsem se dostala rychle a pak už jsem to přestala nějak zvládat. Kontrakce začaly chodit asi po 2 minutách, zesílily a mě štvalo jak mě furt tam dole zkoumají, neměla jsem sílu tlačit nohy k břichu. V tu chvíli jsem se změnila z "kňourajícího štěněte" na hysterku. Začala jsem opakovat, že to nemůžu dát, že chci zpět domů a ať mě přestanou týrat. Taky jsem z bolesti zvracela. Pak mi bylo řečeno, že už budu moct tlačit, tak jsem začala, jenže jsem chvilka tlačila blbě a chvilkama dobře, takže hlavička nepostupovala tak rychle jak bych si představovala a furt byly vidět jen černé vlásky. Také jsem už nepoznala, kdy mám kontrakci a kdy né, jak mě vše bolelo. Opravdu nevím, jak dlouho trvalo tlačení, ale vím, jen že od té doby, co přišel primář, to bylo celkem rychle a Magda v 4:13 vykoukla na svět. Pak už jsem to moc nevnímala, koukala jsem jen na tu maličkou na mým bříšku. Nevím, kdo ji přestřihl pupeční šňůru, neviděla jsem ani placentu. Pak už mě jen primář zašil, kolik stehů jsem měla ale taky nevím, tipla bych ale asi tak 4 a ani nevím jestli mě potrhala Magda, nebo jestli mě nastřihli. Pak už jen řekl něco jako že se mi nechce zastavit krvácení, ale mě to nějak v tu dobu ani nedocházelo. Píchli mi teda injekci a doplnili mi tekutiny rovnou do krve, jelikož pít jsem nemohla. Magdu jsem si na sobě nechala asi dvě hodiny, pak mě ale začalo bolet břicho a já jsem se bála, že jí omylem shodím, jelikož jsem se začala klepat a dělat se mi slabo a tak jí přítel se paní z novorozenckého odnesl na vážení a měření a vrátil se s ní v zavinovačce, řekl mi, že má 3,47 kg a 50 cm a ukázal mi ji už čistou a v čepičce. S velikostí mě teda strašili zbytečně. Poté si ji zase vzala sestřička a přítel se se mnou rozloučil a jel oznámit narození rodině. Já jsem měla vstát a dojít si na pokoj, ale ze sedu jsem se vrátila nedobrovolně zpátky do lehu. Takže mě převezli na lehátku a řekli mi, že mi Magdičku vrátí, až budu moct vstát. Byla jsem z toho smutná, jelikož jsem ji chtěla u sebe. To se mi bohužel splnilo až za osm hodin. Celých osm hodin jsem totiž nedokázala vstát, povedlo se mi to, až když mě vyhrožovali infuzí.
Jinak jsem moc ráda, že jsem to zvládla bez epidurálu, jak jsem si přála, ale říkám si, že je to asi tím, že porod trval pouze 3,5 hodiny. A taky jsem ráda, že jsem nemusela na klistýr! Toho jsem se totiž bála víc než porodu.
A co bych řekla o čtyř denním pobytu v nemocnici? Sestřičky byly milé, ale já už od mala si nemohla zvyknout na změny a pobyt mimo domova, takže jsem z toho byla zoufalá. Taky mi přišlo, že mi občas nevěřili, že mi je opravdu dobře, takže jsem si občas připadala, jak kdyby si snad přáli, aby mi něco bylo. Ale přežila jsem to a teď už jsem s tou mojí princeznou skoro 3 týdny doma!
Těhotenství (až na to lítání po doktorech) bylo fajn, porod bolí, ale to k němu patří, pobyt v nemocnici jsem si neužívala, ale přežít se dá a teď už si užívám tu bezmeznou lásku, která za tohle vše stojí. Opravdu!