Jak dávám přibírání v těhotenství
Tento článek bych asi za pár měsíců napsala asi úplně jinak, jelikož jsem vlastně ještě moc nepřibrala. Teda abych řekla pravdu, tak jsem ještě kilo pod původní váhou (i když podle průkazky kilo nad, jelikož jsem tenkrát bezmyšlenkovitě řekla, že počáteční váha je 60kg a přitom byla 62kg), ale i tak prostě břicho, prsa a vlastně asi i zadek a stehna rostou, i když na váze to není znát. A navíc lidi jsou lidi a furt tu jsou věty typu: "Ty máš ale břicho, je tam fakt jedno?, Ti nějako vyrostla stehna a zadek, tak to bude holčička! ", zajímavé je, že jsou proti ním i věty úplně opačného charakteru, jako třeba "Najez se, si nějaká pohublá!, Kde máš břicho?...", prostě zmatenost jak na Babylonské věži.😀 Ale co mě samotnou překvapilo je to, že si žádnou z těch vět neberu k srdci! Prostě je druhým uchem hned vypustím.
Docela jsem se ale ze začátku bála, jelikož jsem byla takový typ člověka, který si vždy vše bral k srdci. Každá poznámka na postavu mě rozházela. Pamatuji si, že jednou mě třeba dostala věta od spolužáků, když jsem si chtěla objednat dres XS a oni mi řekli, že si myslí, že mi bude menší. Prostě jsem to vzala jako náznak, že jsem tlustá. Což teda teď nechápu, jak jsem to mohla takhle pochopit... Protože jsem s té doby našla fotku a byla jsem celkem kost a kůže (tenkrát jsem měla asi jen 42 kg na mých 160 cm, což se vám nemusí zdát málo, ale u nás asi platí fakt ten výrok, že máme těžké kosti), docela jsem se sebe lekla a proklínala jsem se, že jsem vůbec mohla někdy vypustit z pusy, že jsem tlustá. Přiznávám se, že jsem tenkrát i kvůli této poznámce držela přísnou dietu a byla jsem pyšná, když mi tenkrát kámošky řekli, že málo jím. Každý den jsem cvičila, ale i tak jsem nehubla a byla jsem za to na sebe naštvaná (i když teď si říkám díky bohu, že jsem nezhubla). Postavou jsem byla posedlá, milovala jsem být nemocná, protože to jsem mohla sníst jen misku piškotů a nikomu to nebylo divné. Na váhu jsem stoupala třikrát denně. Těšilo mě vědomí, že mi i dětské oblečení bylo větší a v Tally Weijlu, který hodně lidí nazývá jako obchod pro anorektičky, jsem si kupovala velikost XXS. Psala jsem si deníček, kolik jsem toho snědla a hledala si kalorie.
Tohle naštěstí skončilo ale už v době, kdy jsem si našla nynějšího přítele, který mě začal nutit jíst víc. A jelikož umíte počítat, tak ano, přibrala jsem 20 kg. Zní mi to hrozně moc, ale abych řekla pravdu, začala jsem být se svým tělem spokojenější, ale i tak jsem se bála, že se to teď změní a já další přibírání nedám a začnu s dietami, které by teď opravdu dobré nebyly. Bála jsem se, že tentokrát by s tím neudělal ani nic přítel a poslední, co bych chtěla, je chodit k psychologovi. Ale nestalo se a já jím normálně! A vůbec mi to přibírání nevadí, protože vím, že to tak prostě má být! Sice nevypadám jak ty těhulky z instagramu, který i v těhotenství snad váží 30 kg i s postelí, ale i tak jsem šťastná!
A vy buďte taky šťastný, přestaňte se porovnávat s modelkami a začněte se mít rádi. Přece jen jsou důležitější věci než váha! Život je moc krátký na to, abyste ho promarnily hledáním kalorií a myšlením jen a jen na hubnutí!
Docela jsem se ale ze začátku bála, jelikož jsem byla takový typ člověka, který si vždy vše bral k srdci. Každá poznámka na postavu mě rozházela. Pamatuji si, že jednou mě třeba dostala věta od spolužáků, když jsem si chtěla objednat dres XS a oni mi řekli, že si myslí, že mi bude menší. Prostě jsem to vzala jako náznak, že jsem tlustá. Což teda teď nechápu, jak jsem to mohla takhle pochopit... Protože jsem s té doby našla fotku a byla jsem celkem kost a kůže (tenkrát jsem měla asi jen 42 kg na mých 160 cm, což se vám nemusí zdát málo, ale u nás asi platí fakt ten výrok, že máme těžké kosti), docela jsem se sebe lekla a proklínala jsem se, že jsem vůbec mohla někdy vypustit z pusy, že jsem tlustá. Přiznávám se, že jsem tenkrát i kvůli této poznámce držela přísnou dietu a byla jsem pyšná, když mi tenkrát kámošky řekli, že málo jím. Každý den jsem cvičila, ale i tak jsem nehubla a byla jsem za to na sebe naštvaná (i když teď si říkám díky bohu, že jsem nezhubla). Postavou jsem byla posedlá, milovala jsem být nemocná, protože to jsem mohla sníst jen misku piškotů a nikomu to nebylo divné. Na váhu jsem stoupala třikrát denně. Těšilo mě vědomí, že mi i dětské oblečení bylo větší a v Tally Weijlu, který hodně lidí nazývá jako obchod pro anorektičky, jsem si kupovala velikost XXS. Psala jsem si deníček, kolik jsem toho snědla a hledala si kalorie.
Tohle naštěstí skončilo ale už v době, kdy jsem si našla nynějšího přítele, který mě začal nutit jíst víc. A jelikož umíte počítat, tak ano, přibrala jsem 20 kg. Zní mi to hrozně moc, ale abych řekla pravdu, začala jsem být se svým tělem spokojenější, ale i tak jsem se bála, že se to teď změní a já další přibírání nedám a začnu s dietami, které by teď opravdu dobré nebyly. Bála jsem se, že tentokrát by s tím neudělal ani nic přítel a poslední, co bych chtěla, je chodit k psychologovi. Ale nestalo se a já jím normálně! A vůbec mi to přibírání nevadí, protože vím, že to tak prostě má být! Sice nevypadám jak ty těhulky z instagramu, který i v těhotenství snad váží 30 kg i s postelí, ale i tak jsem šťastná!A vy buďte taky šťastný, přestaňte se porovnávat s modelkami a začněte se mít rádi. Přece jen jsou důležitější věci než váha! Život je moc krátký na to, abyste ho promarnily hledáním kalorií a myšlením jen a jen na hubnutí!
Komentáře
Okomentovat