Místo, kam nevkročila lidská noha
Tak téměř po týdnu se hlásím zase. Je večer a já už jsem tak trochu malátná. Je to možná z té těžké večeře a nebo z procházky se psem. Poctivý sledovatelé mého instagramu už totiž ví, že jsem se zapojila do výzvy, kdy se 30 dní věnuje každodenně sportu.💪 Je to už přes týden a dnes už jsem to teda moc nedávala a vše mě bolelo, a tak jsem si dala jen 2 kilometrovou rychlou chůzi se psem. Ale o sportu až minimálně po splnění výzvy... Dnes tenhle článek bude o úplně něčem jiném.
Bylo to myslím v úterý, kdy jsem si vyšla na procházku k člověkem opuštěném rybníčku, ukrytém v lese. Naposledy jsem tam byla s mým psem, který už je kvůli sv*ni rakovině asi 5 let v nebíčku. Pamatovala jsem si pohádkový rybníček plný žab, kačen, kobylek a vážek, skrytý za krásnými stromy na pokraji kytkami zarostlé louky. Když jsem přišla zdaleka to nepřipomínalo pohádku.Větve stromů byly z větru nalomené a spadené ve vodě, okolo jen uschlé šípky a v potoku zdánlivě mrtvo (až na jednu mušku). A tak jsem smutně odcházela, tentokrát po silnici, jelikož v lese mě vylekala i srnka. Nejsem zvyklá chodit lesem sama.
Bylo to myslím v úterý, kdy jsem si vyšla na procházku k člověkem opuštěném rybníčku, ukrytém v lese. Naposledy jsem tam byla s mým psem, který už je kvůli sv*ni rakovině asi 5 let v nebíčku. Pamatovala jsem si pohádkový rybníček plný žab, kačen, kobylek a vážek, skrytý za krásnými stromy na pokraji kytkami zarostlé louky. Když jsem přišla zdaleka to nepřipomínalo pohádku.Větve stromů byly z větru nalomené a spadené ve vodě, okolo jen uschlé šípky a v potoku zdánlivě mrtvo (až na jednu mušku). A tak jsem smutně odcházela, tentokrát po silnici, jelikož v lese mě vylekala i srnka. Nejsem zvyklá chodit lesem sama.
V pátek jsem se tam ale z nějakého důvodu rozhodla jít zase, ale tentokrát s přítelem. K rybníčku mě něco táhlo a já jsem měla nepřekonatelnou chuť jít tam znovu. A tak jsem šla, ale bohužel bez foťáku. Přijdeme a z rybníka se ozývá divné mlaskavé houkání. V tu chvíli jsem prostě potřebovala zjistit co ten zvuk vydává, a tak jsme vyšli obejít rybník. Z vody na mě čučela žabka 🐸 a kousek opodál plavala kačka. Ale mi jsme se rozhodli sejít až k břehu. Kouknu do vody a tam života plno. Larvy chrostíku, vodouch, škvoři, komáři, včely, potápník, bruslařky a něco co neví co je. Na větvích stromů seděli ptáci a v zemi byly dvě velké, hluboké díry, které však vypadaly už neobydlené. Kdo vydával ten zvuk do teď nevím, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, jak člověk přírodě škodí. Tady si zvířata bez člověka žijí v rovnováze. Jak říká naše učitelka biologie: "Největší škůdce není žádné zvíře, ale sám člověk!" Také nám říká ať se chodíme kochat přírodou, že je to hezčí než kde jaké město a má pravdu... Není to ale smutné, že my lidí se považujeme za nejchytřejší tvory, ale přitom škodíme "naší" planetě nejvíc? 😭
PS: Všem maminkám přeji krásný svátek matek a hodně trpělivosti s dětmi 😊!
Komentáře
Okomentovat