Krásy české krajiny

Je pondělní odpoledne a zpoza mraku se na nás směje slunce. 
S přítelem se na sebe usmějeme také. Oba v tu chvíli myslíme na to samé. A jak by ne! Přece se jen dokonale známe. Stačí nám pár minut a stojíme oblíknutí před domem s jeho psem na vodítku. Pes vesele vrtí ocáskem a my, sluncem osvíceni, vyrážíme po cestě pro chodce. Najednou přichází těžké rozhodnutí... Před námi objevuje rozcestí. "Chceš jít delší?" ptá se mě přítel a pomalu se už snaží odbočit na kratší stezku. "To tak!" pomyslím si a ukazuju mu na delší trasu. Přítel se uculí a vyražíme dál. A byl to skvělý nápad překonat lenost! Kde se vzali, tu se vzali... Za plotem na nás pomrkává skupinka malých prasátek. Jak to bývá ve zvyku, začala jsem hned pošťuchovat přítele, že se na něho přišli podívat bratři. Nad touto dětinskou srandou jen prokroutil očima a líbnul mi "hubana" na čelo.

Tímto ale ta mini zoo neskončila! Za čuníky dobíhají tři kozy (a já hloupá vždy myslela, že tři byli čuníci 🐷🐷🐷😀) a pár oveček. Byla jsem přímo fascinovaná a odmítala jsem odejít dokud tuto krásu nenafotim. Protože když je šťastná žena, je šťastný i muž, přítel i pes poslušně čekali. Docela tuším, že se mi ale potají smál, protože i přes mojí vesnickou krev jsem okouzlená prasátky, kozami a ovcemi jako pražské dítě, co je vidí poprvé.... Po dostatečném množství fotek jsme vyrazili dál. Pes sice funěl, ale optimismus ho stále zřejmě nepřešel. Po téměř dvou hodinách jsme se vrátili "domů". A do teď nemůžu přijít na to, zda byl víc unavený pes a nebo já s přítelem.