Přesličkám zdar!
Kdybych někomu tvrdila, že takový výlet za přesličkami může být plný adrenalinu, asi stěží by mi uvěřil. Já bych tomu asi do včerejška taky nevěřila! Však to jste ještě neslyšeli tento příběh:
Je sobotní dopoledne a my se s přítelem povalujeme doma. "Lásko? Neprojedeme se na elektrických kolech? Chci se podívat na jarní formu přesliček!" zeptá se přítel. Přání je to sice divné, ale to bych nebyla já, kdybych na takovou blbost nepřikývla.. Zachvíli už jsem připravéná já s foťákem i Petr (přítel) s kolama. Nasadím si helmu a vyrážíme. Nastartuju "motor", začnu šlapat, ozve se zavrčení a chcípne, znova šlapu a jedeme. Po pár metrech se mi ukazuje, že baterky je jen třičtvrtě. Cesta naštěstí povede dobu z kopce a tak se rozhodnu, že ji vypnu a nechám to na gravitaci. Najednou se přede mnou objeví kopec, mačkám tlačítko on, ale "motor" neposlouchá a dřív než se zapne, mám kopec za sebou... Zase ho tedy vypnu. Čeká mě totiž znovu cesta z kopce. "Koukej! Oni tu staví novou cestu!" všimne si přítel. Protože jsme zvědaví, rozhodneme se vydat po ní. Asi po 200 metrech se zaboříme do nějákého vápna, kolo se zklouzne a my si zašpiníme celé boty... "To byl zase nápad" pomyslím si. Vracíme se raději zpět na známou cestu. Najednou uvidím lamu. "Zastavme! Já chci vyfotit lamu!" Ona se mě ale lekne a schová se. "Pojď sem ty blbko!" křiknu. Otočí a rozeběhne se proti mě. Já uskočím dál od plotu a začnu ji fotit. Po chvilce přiběhne i lamí samec.
Když mám fotek dostatek, nasedáme zpět na kola. Chci se rozjet a najednou, za hlasitého bum, upadá šlapka. Pokoušíme se ji vrátit... Snaha marná! Petr mi teda pujčí svoje kolo a bere si moje bez šlapky. Však protože je o 25cm vyšší, nedokážu se vyhoupnout na sedátko... Tak musím jet ve stoje a nevšímat si toho, že mě to sedátko píchá do kostrče.. Přítel má zase moje kolo jak odstrkvadlo! Naštěstí cesta zase vede z kopce.. Konečně dojedeme do "cíle" - ke starým kolejím, kde vlak jezdní jen jednou denně (nebyli jsme si jisti, ale kdy👌) a kde se to hemží přesličkami.
Po dostatečném pokochání znovu nasedáme na kola (tentokrát já na to bez šlapky a přítel na svoje) a vyjíždíme. Čeká mě cesta do kopce... Ale můžu radostně oznámit, že jsem to zvládla (s pomocí motoru)!
A protože mě toto dobrodružství nestačilo, varazili jsme ještě do parku (samozřejmě bez kol).
PS.: Při cestě zpět jsme viděli jak nějací cyklisti jedou směr vápno 😀
Je sobotní dopoledne a my se s přítelem povalujeme doma. "Lásko? Neprojedeme se na elektrických kolech? Chci se podívat na jarní formu přesliček!" zeptá se přítel. Přání je to sice divné, ale to bych nebyla já, kdybych na takovou blbost nepřikývla.. Zachvíli už jsem připravéná já s foťákem i Petr (přítel) s kolama. Nasadím si helmu a vyrážíme. Nastartuju "motor", začnu šlapat, ozve se zavrčení a chcípne, znova šlapu a jedeme. Po pár metrech se mi ukazuje, že baterky je jen třičtvrtě. Cesta naštěstí povede dobu z kopce a tak se rozhodnu, že ji vypnu a nechám to na gravitaci. Najednou se přede mnou objeví kopec, mačkám tlačítko on, ale "motor" neposlouchá a dřív než se zapne, mám kopec za sebou... Zase ho tedy vypnu. Čeká mě totiž znovu cesta z kopce. "Koukej! Oni tu staví novou cestu!" všimne si přítel. Protože jsme zvědaví, rozhodneme se vydat po ní. Asi po 200 metrech se zaboříme do nějákého vápna, kolo se zklouzne a my si zašpiníme celé boty... "To byl zase nápad" pomyslím si. Vracíme se raději zpět na známou cestu. Najednou uvidím lamu. "Zastavme! Já chci vyfotit lamu!" Ona se mě ale lekne a schová se. "Pojď sem ty blbko!" křiknu. Otočí a rozeběhne se proti mě. Já uskočím dál od plotu a začnu ji fotit. Po chvilce přiběhne i lamí samec.
Když mám fotek dostatek, nasedáme zpět na kola. Chci se rozjet a najednou, za hlasitého bum, upadá šlapka. Pokoušíme se ji vrátit... Snaha marná! Petr mi teda pujčí svoje kolo a bere si moje bez šlapky. Však protože je o 25cm vyšší, nedokážu se vyhoupnout na sedátko... Tak musím jet ve stoje a nevšímat si toho, že mě to sedátko píchá do kostrče.. Přítel má zase moje kolo jak odstrkvadlo! Naštěstí cesta zase vede z kopce.. Konečně dojedeme do "cíle" - ke starým kolejím, kde vlak jezdní jen jednou denně (nebyli jsme si jisti, ale kdy👌) a kde se to hemží přesličkami.
Po dostatečném pokochání znovu nasedáme na kola (tentokrát já na to bez šlapky a přítel na svoje) a vyjíždíme. Čeká mě cesta do kopce... Ale můžu radostně oznámit, že jsem to zvládla (s pomocí motoru)!
A protože mě toto dobrodružství nestačilo, varazili jsme ještě do parku (samozřejmě bez kol).
Komentáře
Okomentovat